tag:blogger.com,1999:blog-9542221831945786512024-03-13T10:07:12.060-07:00The Junior TimesAnonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.comBlogger9125tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-19923958206227662942013-12-19T23:32:00.001-08:002013-12-19T23:32:38.069-08:00Dorostový tábor, 18. - 28. 8. 2012Letošní dorostový tábor se konal opět nedaleko vesnice Křídla u Nového Města na Moravě. Tábořili jsme na vypůjčeném tábořišti se srubem, indiánskými stany tee-pee, přírodní saunou a jinými vymoženostmi, které často nenajdete ani v nejmodernějších domácnostech. Účastnilo se 14 dorostenců, z toho 4 mimobetánští, ale celkem nás bylo i s vedoucími, kuchaři, lékařem a rodinami vedoucích přes 30. Po loňském experimentálním termínu v červenci jsme se vrátili (i když trochu nuceně) k tradičnímu konci srpna a byli jsme odměněni lepším počasím. Ne, že by vůbec nepršelo – zažili jsme i dramatické noční manévry se zatékáním do stanů a přesouváním lehátek, ale rozdíl oproti upršenému a studenému loňskému táboru byl veliký.<br />
<br />
<a href="https://picasaweb.google.com/105022822054994148386/DorostovyTabor2012"><img alt="Výcvik v šermu" class=" " src="https://lh6.googleusercontent.com/-hijEa4laiZM/UIQ2Of3494I/AAAAAAAAACY/Xh204zNMPfE/s500/2012-08-20-14-57-30.jpg" title="Výcvik v šermu" width="500" /></a><br />
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
<div style="text-align: left;">
Téma tábora nás přeneslo do středověku. Dorostenci vstoupili jako družiníci do služeb krále Íka, který vládl jedné půlce rozštěpeného království a který chtěl zemi sjednotit (a měl na to právo). Po výrobě meče a podstoupení důkladného výcviku v boji začali naši družiníci plnit úkoly, které byly k sjednocení země zapotřebí. Museli najít klíče ke dveřím bez zámků, za kterými byl uložen pergamen s vylíčením okolností rozštěpení království a místem ukrytí staré královské koruny. Tuto korunu pak družiníci nalezli. Následovalo plnění tří dávných slibů a tak jsme na dva dny vyrazili za moře hledat ukradené ostatky, pátrali jsme po ztraceném klíči k rodinnému tajemství a očistili pošpiněnou čest jednoho šlechtického rodu tím, že jsme vypátrali pachatele zločinu. Komplikací se stalo vyloupení královské pokladnice, při kterém byly ukradeny nashromážděné artefakty. Družiníci museli vše získat zpět.</div>
<div style="text-align: left;">
<br /></div>
<a href="https://picasaweb.google.com/105022822054994148386/DorostovyTabor2012"><img alt="Nalezení původní královské koruny" src="https://lh4.googleusercontent.com/-VBkTSTIzZ6A/UIQ2Oe8GVQI/AAAAAAAAACY/EdIKPcuh3mc/s500/2012-08-22-18-07-33_02.jpg" title="Nalezení původní královské koruny" width="500" /></a><br />
<br />
Náš život ale nebyly jen povinnosti, a proto jsme zažili i královský turnaj s jízdou na koni a ovládáním dřevce a naučili se středověký tanec. Na ranních setkáních jsme mluvili o různých aspektech služby Kristu jako našemu králi. Družiníci také plnili zkoušky, které jim umožňovaly povýšení nejprve na panoše, poté na vladyky a nakonec na rytíře. Za královskou službu dostávali žold, za který bylo možné zakoupit v místní krčmě lahodný mok či čas na trampolíně. Vyvrcholením tábora se stala stavba katapultu a následné zdařilé dobytí nepřátelského hradu. Království bylo sjednoceno!<br />
<br />
Fotografie z tábora naleznete v <a href="https://picasaweb.google.com/betanie.brno/DorostovyTabor2012" target="_blank" title="Fotografie z dorostového tábora 2012">betánské fotogalerii</a>.<br />
<div style="text-align: right;">
<em>Králík</em></div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.comtag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-54555612304339287522012-07-03T03:06:00.000-07:002012-12-04T03:10:46.956-08:00BojovkaLetos jsem byl poprvé CP (tzn. cizí postava). Když to srovnám s minulými ročníky, tak to letos bylo pro CPéčka jiné. O proti minulému roku byly přehozené role. Letos CPéčka plnily úkoly a děti se jim to snažily překazit. Questy (úkoly) pro CPéčka byly velice zajímavé a myslím že splnily svůj ůkol, tzn. aby to CPéčka bavilo. Některé z questů byly např. bacit Abrama po hlavě, obsadit město Dan a určitý čas tam hlídat poklad či hodovat, a nebo přnést zlato či zajatce z jednoho místa na druhé. Sekundárním CPéček úkolem bylo napadat dětské skupinky a rušit je při pohybu. Ovšem tento způsob jsme moc nepoužívali, protože jsme měli dost práce s plněním questů. CPéčka byla rozdělena do čtyř skupinek a každý z nás sloužil pod jedním ze čtyř králů. Jak jsem již zmiňoval, bylo to letos jiné. Jednou ze základních změn bylo, že se samotná hra neodehrávala v místě tábora, ale asi 1-2km od tábořiště. Byla to tedy výborná bojovka. Já už jsem si chtěl vyzkoušet roli CPéčka dávno a proto bych hodnotil tuto bojovku jako zatím NEJLEPŠÍ bojovku.
<br />
<i><br /></i>
<div style="text-align: right;">
<i>Těším se příště váš Káně</i>
</div>
Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0Trpík, Česká republika49.839089572539827 16.5591430664062549.818607572539825 16.51966106640625 49.859571572539828 16.59862506640625tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-64819032193195854792012-01-22T04:45:00.000-08:002012-04-17T04:45:59.569-07:00Zimní výlet, 21. 1. 2012<p>
Naším prvním výletem v roce 2012 se stala půldenní vycházka v okolí Omic. Na srazu ve Starém Lískovci naši skupinu ve složení Koťátko, Býk, Káně, Sokol, Oppi, Geppi a Králík početně posílili Verunka Mikulášková a Robert Jordán. Autobusem jsme se pak dopravili na startovní místo naší vycházky - na Kývalku. Krajina byla pokryta sněhem a slibovala romantický zážitek. Do reality nás po vystoupení vrátila chvilka Gepiho mučivé nejistoty, během které se snažil ujistit, že jeho rukavice nezůstaly ve vzdalujícím se autobusu. Chvála Pánu, byly s batohu. Vyrazili jsme na pochod. Rychlým tempem jsme přeběhli dálnici a vnořili se do lesa, který nám po chvíli nabídl ideální prostředí pro první hru – golf.
</p>
<p>
Mezi vzrostlými stromy jsme vytyčili devítijamkové hřiště, rozdělili se do tří týmů, vyrobili si hole a začali hrát. Ačkoliv na první pohled měl největší šance na výhru tým pod vedením zkušeného golfisty Gepiho, ukázalo se, jak závislí jsme na volbě správného hracího náčiní. Každý tým si mohl vybrat buď tenisový nebo ping-pongový míč. Gepiovci si na rozdíl od ostatních vybrali ping-pongáč. Jejich výsledky na prvních jamkách byly ale nevalné. Že skutečným viníkem výrazně vyššího počtu úderů je opravdu míček a nikoli talent (respektive jeho nedostatek), se potvrdilo po té, co tým přešel také na tenisák a hladce srovnal svou hru s ostatními a blýskl se několika skvělými údery. Jaká škoda, že tlačící čas nás přinutil ukončit hru po páté jamce.
</p>
<p>
Za čilého hovoru jsme pokračovali dál po cestě až nad Omice, kde jsme zastavili na další hru, jejíž varianta se v odborné literatuře nazývá Van Mottenův závod. Na úseku cesty rozvěsil Králík svým nezákeřným a přímočarým způsobem kartičky dvou barev. Úkolem dorostenců pak bylo tento úsek přebehnout tam a zpět a přitom spočítat, kolik kartiček které barvy přitom naleznou. K času, za který byl úsek absolvován, se přičítalo 15 sekund za každou kartičku nezapočítanou, či naopak započítanou navíc (i to děje). Bylo zřejmé, že je potřeba zvolit správnou taktiku. Nejlépe se s celým úkolem vyrovnal Káně, ovšem nejpřesněji počítali Sokol a Koťátko, která také jako jediná spočítala alespoň u jedné barvy přesný počet kartiček.
</p>
<p>
Naše vycházka se překlopila do své druhé půli a naše pozornost se zaměřila na to, abychom včas došli do cíle. V tom se nám pokusili zabránit potměšilí dřevorubci, kteří zřejmě pokáceli strom s odbočovací značkou. Naštěstí jsme si toho brzo všimli a společným úsilím nalezli správnou cestu. Kousek nad Střelicemi jsme ještě zastavili na jídlo a poslední hru, při které jsme procvičili sčítání dvojciferných čísel a pak vyrazili na nádraží. Zde nás ovšem zradila rostoucí teplota, která mimo jiné způsobila, že cesty začaly být blátivé. Neustálé kličkování mezi kalužemi a bahnem (ovšem nekličkovali všichni) pak zapřičinilo, že jsme nestihli na perónu včas označit všechny jízdenky a vlak nám ujel. S tím se ovšem počítalo a náhradní souprava přijela za pouhou čtvrthodinu. Ve vlaku jsme již jen relaxovali a těšili se na příště.
</p>
<p>
Abych nezapomněl, tu dálnici jsme přeběhli po lávce pro pěší.
</p>
<p>
Králík
</p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-36267251331258317792011-09-19T04:21:00.000-07:002012-04-17T04:47:38.970-07:00Dorostový puťák přes Králický Sněžník, 16. - 18. 9. 2011<p>
Za ranního kuropění jsme vystrčili nosy ze spacáků a chladivý zářijový vzduch nás rychle probral do bdělého stavu. Byl perfektní den pro výstup na horu schovávající se za hřebenem na obzoru. Králický Sněžník alias Kraličák - 1424 m. Nacházeli jsme se v základním táboře, na louce poseté kravincema, kam jsme dorazili předchozí večer a utábořili se za svitu měsíce a baterek. První noc venku otestovala odolnost a komfort našich příbytků. Obstály. Zvláště pak jeden - velikostí připomínající menší karavan - musel zajistit maximální pohodlí svému jedinému obyvateli.
</p>
<p>
Ranní čaj a ovesná kaše nás náležitě posilnily a mohli jsme se dát na cestu. Sluníčko zahřívalo nejen naše záda a s rostoucím převýšením nám zlehka těžkly nohy. Jeden ze zkušených a puťáky zocelených členů výpravy testoval možnost, že batoh naložený těžkým neskladným stanem (již zmiňovaný karavan) lze snadno odlehčit, pokud místo obyčejné lžíce nesete lžičku z ultralehké letecké oceli. Nepodařilo se zcela zjistit výsledky tohoto experimentu, ale třeba podotknout, že důležitou roli zde sehrálo i nepáchnoucí tričko z merino vlny, které obstálo v náročném třídenním testu.
</p>
<p>
Samotný výstup na kopec netřeba dlouze popisovat. Šli jsme pořád nahoru a dost dlouho. Všude kolem byly stromy. Cesta nám ale rychle ubíhala díky Králíkově (vedoucí výpravy - shoda jeho jména s kopcem samotným se zpočátku jevila jako čistě náhodná) vychytralé strategii tzv. “příběhu na pokračování”. To se ve chvílích, kdy někomu opravdu dochází dech, sluníčko příliš připéká, mezi stromy se náhle vyloupne hospůdka s kofolou, nebo je prostě jen čas na svačinu, sedne do trávy či na kmen a Králík se vytasí s knížkou - tentokrát s příběhem o “Tajemství volavčího jezera” - a odmění náš výkon kapitolou či dvěma nabitýma dobrodružstvím, a pak touhou se dozvědět, jak to bylo dál.
</p>
<p>
Čím blíže jsme byli vrcholu, tím přibývalo zdatných turistů. Nahoře se to jimi přímo hemžilo. Nás však hřál pocit sladkého vítězství ze zdolání samotného vrcholu a v pozdním odpoledni jsme si vychutnávali zasloužený odpočinek. Ovšem, tím tento den zdaleka nekončil. Bylo potřeba sestoupit do sedla a poohlídnout se po vhodném místě k přenocování. To byly chvíle, kdy únava udolávala naše nohy a pouhá vidina večeře a spacáku nás táhla dál. Odměnou za vytrvalost nám byly koberce borůvek v místě našeho druhého výškového tábora. Večerní siestu nám zpestřil mistrný kuchařský výstup s unikátním dřevíčkovým vaříčkem. Chvílema se nám až chtělo zapůjčit odvážným kuchařům své zcela obyčejné avšak diskrétní plyňáky v obavě o ztrátu utajení naší polohy. Vše ale dospělo k zdárnému závěru a my mohli v klidu spočinout pod hvěznou oblohou.
</p>
<p>
Třetí den naší výpravy se nesl v nedělním duchu. Ráno mělo své kouzlo v podobě Jasenky, kterou jsme si osladili náš ranní šálek kávy. Bylo rovněž nutné zlikvidovat přebytečné zásoby jídla, což většině z nás nečinilo veliké potíže. A při sestupu do údolí jsme se na jednom obzvlášť nádherném místě zastavili ke společnému setkání se s Bohem. Krása kolem nás jen umocňovala touhu s Ním mluvit a být mu možná blíž než jindy.
</p>
<p>
Náš příchod do města Králíky byl korunován pořádnou dávkou kofoly a cesta vlakem směrem do civilizace pak non-stop dočítáním onoho napínavého příběhu. Na závěr je nutno poznamenat, že všichni členové účastnící se této výpravy - jmenovitě vedoucí Králík, Maruška, Tomáš, Lukáš, Ráchel, Katka, Ondra i já - jsme se vrátili. Naše putování bylo tedy 100% úspěšné. Jeho pokračování i nový cíl je věřím již nadohled a bude znamenat další výzvu pro naše - vaše toulavé boty.
</p>
<p style="text-align: right"><em>Marki Sklářová</em></p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-17207320720633087402011-08-01T04:40:00.000-07:002012-04-17T04:43:43.097-07:00Dorostový tábor, 17. - 31. 8. 2011<p>
Po dvou letech strávených v zařízlém údolí Bílého potoka jsme se rozhodli využít možnosti pronajmout si tábořiště, které patří jedné ze skupin Royal Rangers a leží kousek od vesnice Křídla na Vysočině u Nového Města na Moravě. První obhlídky nás nadchly - krásný dřevěný srub v americkém stylu, louka obklopená lesem, krásné rovné hřiště a hlavně několik tee-pee. Bylo jasné, že příští tábor musí být indiánský. Inspirací se nám stala knížka Modrý pták od Anny Jürgenové, jejíž děj jsme doplnili motivem legendy o Černém Jaguárovi, kterou kdysi vymyslel kazatel David Kubíček a kterou jsme si upravili pro naše potřeby.
</p>
<p>
Zahajovací oheň byl nachystán do největšího tee-pee, dorostenci netrpělivě seděli uvnitř a čekali, co se stane. Pak se ozval buben a do stanu vešlo několik indiánů-vedoucích. Na hlavách měli čelenky s orlím perem, na sobě indiánské kostýmy. Večerem se neslo první čtení o mladém chlapci Jiřím, který je unesen indiány z Irokézkého kmene jedna rodina ho adoptuje jako náhradu za svého zemřelého syna a dá mu jméno Modrý pták. Naši táborníci se stanou mladými Irokézy a budou spoluprožívat dobrodružství, která potkala i Modrého ptáka. Tématem našich ranních setkání bylo vyhlášeno „srdce člověka” a proto si druhý den ráno každý účastník tábora vyrobil srdce z modelovací hmoty. Aby mohla srdce doschnout, zavěsili jsme je všechny v jídelně. Inspirováni večerním setkáváním indiánů k besedám jsme večer sehráli divadelní představení o legendě o Černém jaguárovi.
</p>
<p>
Za dávných časů žil mocný náčelník Hiawatha, který založil irokézský svaz kmenů (Modrý pták k němu patří). Jeden z jeho bojovníků byl Černý jaguár. Byl statečný a silný a Hiawatha ho měl moc rád a pověřoval ho těmi nejdůležitějšími úkoly. Po nějaké době ale Černý jaguár začal závidět Hiawathovi jeho náčelnictví a sám se chtěl stát hlavním náčelníkem Irokézů. Závist zkazila jeho srdce, které celé zčernalo. Začal proti Hiawathovi intrikovat, ale byl odhalen a v souboji poražen. Po porážce utekl pryč. Mezi Irokézy se věří, že Černý jaguár obchází mezi vesnicemi a krade srdce mladým válečníkům. Pokud Ti ho nezískají včas zpět, jejich srdce v Jaguárových rukou zčerná a oni budou navždy muset bojovat pod jeho velením. Černý jaguár totiž bláhově věří, že se jednou přece jen stane hlavním náčelníkem místo Hiawathy.
</p>
<p>
Co se ale nestalo, během divadelního představení se do tábora vplížil sám proradný Černý jaguár, ukradl táborníkům jejich vyrobená srdce a vysmál se jim, protože teď je měl v moci. Jestli nedostanou svá srdce včas zpět, skončí to s nimi špatně.
</p>
<p>
Co teď dělat? Táborníci se dozvěděli, že stejná událost se stala před mnoha lety. Černý jaguár ukradl srdce bojovníků z naší a několika dalších vesnic. Hiawatha každému z nich dal část daru, který jim mohl pomoci Černého jaguára najít. Bojovníci se spojili, ale nedokázali přemoci sami sebe a táhnout za jeden provaz. Výprava se rozpadla a nezdařila a jediné, co po ní zbylo, jsou jednotlivé části Hiawathova daru, které jsou uchovávány ve vesnicích, ze kterých bojovníci pocházeli.
</p>
<p>
Táborníci se rozhodli, že je postupně navštíví. A tak po následující dny, kromě hraní her inspirovaných příběhy Modrého ptáka, hledali jednotlivé vesnice. Když je našli, dozvěděli se o bojovníkovi, který z vesnice pocházel – kdo byl, jaký byl, proč selhal. Když táborníci splnili úkol, ve kterém prokázali nebo přislíbili, že nebudou jako on, obdrželi jeho část Hiawathova daru – díl bizoní kůže. Povězme si něco o jednotlivých bojovnících.
</p>
<p>
Bojovník Statečný buvol byl příliš zbrklý, aby naslouchal starým příběhům a učil se jim rozumět. Táborníci museli převyprávět příběh Černého jaguára podle obrazového příběhu na kůži.
</p>
<p>
Bojovník Letící šíp se navzdory svému jménu nedokázal zaměřit na cíl a brzy ho z cesty odvedly okolnosti. Díl kůže, který patřil tomuto bojovníkovi, dostali táborníci výjimečně bez zkoušky, protože byla přechovávána přímo v naší vesnici.
</p>
<p>
Bojovník Medvědí dráp chtěl mít všechno hned. Když to neměl, tak běsnil a jeho oči to zaslepilo. Táborníci si museli zapamatovat složité rozložení stanů nakreslené na kůži a složit je zpaměti z kartiček.
</p>
<p>
Bojovník Horská smršť dovolil, aby jeho mysl ovládly předsudky - jeden válečník pro něj nebyl dost silný, druhý dost chytrý a nakonec zůstal sám, ačkoliv potřeboval pomoc. Táborníci museli složit poselství od Hiawathy, které bylo zapsáno na kartičkách se symboly na okrajích. V nich se jim dostalo varování před předsudky.
</p>
<p>
Bojovník Veselá voda byl nejzábavnějším druhem a veselým bratrem. Když se ale cesta začala klikatit a jeho kanoe se převrátila, ovládl ho vztek a cestu vzdal. Táborníci museli rozluštit nesnadnou zprávu s mnoha čarami s dalším varováním od Hiawathy.
</p>
<p>
Bojovník Osamělá dlaň byl statečný a udatný válečník, ale chtěl vše udělat sám. Táborníci museli slíbit, že budou vzájemně spolupracovat. Na důkaz slibu otiskli palec na slavnostní totem.
</p>
<p>
Bojovník Šedý vlk nešel pro špatné slovo daleko a své spolubojovníky urážel. Táborníci museli rozluštit šifru s náhrdelníkem a při luštění nesměli mluvit.
</p>
<p>
Zbývající dvě vesnice se nacházely daleko a tak jsme se vydali na pochod s tím, že po nalezení zbylých vesnic rovnou vyrazíme za Černým jaguárem.
</p>
<p>
Bojovník Stepní lišák byl chytrý až vychytralý válečník. Sklízel úspěchy druhých a vždy se dokázal vyhnout těžké práci. Táborníci se museli podělit o kameny, přidat je do svých batohů a nést je až do konce cesty.
</p>
<p>
Bojovník Chladná záře nedokázal přiznat chybu a začít znovu. Táborníci přicházeli po jednom a rozvažovali, zda v průběhu tábora neprovedli čin, který nebyl dobrý. Pak pomocí barvy dokreslili paprsek vyhaslému slunci.
</p>
<p>
V této chvíli měli naši táborníci k dispozici celý Hiawathův dar. Když jednotlivé části kůže sešili dohromady, objevili zprávu psanou obrázkovým písmem, která byla rozdělena na tři části. Aby se dozvěděli význam jednotlivých znaků, museli je hledat v blízkém okolí rozděleni na dvojici. Jeden z dvojice mohl mluvit, ale nemohl vidět, druhý mohl vidět, ale nemohl mluvit. Naši táborníci tak museli znovu dokázat, že umí spolupracovat. A jak zněla zpráva od Hiawathy?
</p>
<p>
Abyste získali zpět svá srdce od Černého jaguára, musíte projít třemi stezkami. Právě jste prošli stezkou přátelství. Přátelé neopustí svého druha za žádných okolností a pomáhají si až do konce. Druhá stezka je stezka odvahy. Odpustit příteli, který se proti nám provinil, může být tím nejtěžším, co nás v životě potká a bude potřeba všechna odvaha. Třetí stezka je stezkou oběti. Na jejím konci potkáte Černého jaguára. Nemáte sílu ho porazit, ale musíte něco obětovat, aby vám srdce vrátil. Hiawatha
</p>
<p>
Před námi tedy byly ještě dvě stezky. Teď přišla chvíle pro kameny, které s sebou táborníci nesli z vesnice Stepního lišáka. Na každý z nich jsme namalovali jeden ze znaků zprávy o druhé stezce a vyrazili dál. Brzy odpoledne se před námi vyloupla civilizace a stanuli jsme ve vesnici Studnice. Kousek od ní pak byla prohlubeň s jezírkem, u kterého končila druhá stezka. Každý táborník do něj hodil svůj kámen jako vinu svého přítele, nad kterou se zavře odpuštěním voda a už nikdy nevyplave. Pro někoho to snad bylo spojeno se skutečným odpuštěním, pro jiného to zatím bylo jen odhodláním, že až bude potřeba odpustit, tak že to dokáží.
</p>
<p>
Zbýval poslední úsek cesty. Batohy jsme nechali ve vesnici a vyrazili vedeni černo-stříbrnými značkami k vrcholu Pasecké skály. A tam jsme skutečně podle slibu z Hiawathovy zprávy nalezli Černého jaguára. Čekal na nás, ale byl mimo naše síly. Táborníci zkoušeli smlouvat, nabízeli kde co, ale marně. Vždyť co by od nich mohl Černý jaguár získat víc, než jejich srdcem, která už měl v moci? Ve chvíli beznaděje se objevil sám velký Hiawatha a nabídl Černému jaguárovi to, po čem prahl už od začátku – své, Hiawathovo, srdce obětoval výměnou za srdce táborníků. Takové nabídce Černý jaguár nemohl odolat a přijal. Vrátil táborníkům jejich srdce a vzal si Hiawathovo. To ale bylo přiliš horké, Černý jaguár ho nedokázal udržet a raději se ho vzdal. Táborníci byli díky Hiawathovi zachráněni.
<p>
Návrat do tábora provázely dramatické okolnosti stíhání autobusu (tohle si nechte vyprávět od dorostenců osobně), ale nakonec jsme vše zvládli a mohly tak prožít poslední dny tábora v pokoji.
</p>
<p>
Králík
</p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-52980440338525672612010-10-15T14:48:00.000-07:002010-10-24T08:50:23.155-07:00Puťák po Rychlebských horách, 24. - 27. 9. 2010<h4>Pátek 24. 9.</h4>
<p>
Jak dorostenci stárnou věkem a vedoucí mládnou duchem, objevil se nápad rozšířit repertoár našich dorostových akcí o něco drsnějšího. Magické slovo puťák se začalo objevovat čím dál častěji, až se stalo skutečností. Z dorostenců jsme vybrali skupinu tří dobrodruhů, o kterých jsme věděli, že se už nenechají otrávit pár gramy navíc a zvládnou pochod, který si svými parametry nezadá s přijímací zkouškou do SAS. Pozvali jsme i jejich tatíky, kteří tak dostali příležitost poznat své ratolesti v neznámé vypjaté situaci a dorostenci naopak mohli nepokrytě obdivovat své otce, jak hrdinně nesou obří náklady.
</p>
<p>
Společná porada před akcí skončila překvapivým výsledkem. Ačkoliv se původně zdálo, že zamíříme na východní hranice naší vlasti, nakonec se dopředu prodraly Rychlebské hory, turistickým mainstreamem polozapomenutý hřeben v nejsevernějším cípu Moravy. Aby se dostalo zadost neklidným duším, které zmíraly touhou po důkladném naplánování celé akce nejlépe 3 měsíce předem, rozdal Králík chvíli před odjezdem síťový graf s návrhem jídelníčku, výstroje, výzbroje a spoji tam i zpět. Raďulákovo romatické srdce z něj málem dostalo infarkt, zatímco my ostatní jsme podle něj posháněli chybějící věci. (Je ale pravda, že i Raďulák neodolal - koupil si před akcí letos už úplně poslední nůž.)
</p>
<p>
Na nádraží jsme se nakonec sešli v následujícím složení: Králík, Raďulák, Ráchel, Oppi, Riki, Gepi, Zdeněk, Káně a Tomáš. Posilněni bagetami jsme se vecpali do vagónu, kde se nám podařilo zabrat místa ve dvou sousedících kupé. Plni nejistoty, jestli je možné zvládnout přesun se dvěma přestupy, přičemž na oba jsme měli jen dvě minuty, jsme vyjeli vstříc dobrodružství.
</p>
<p>
Část cesty jsme si krátili čtením z knihy Stezka odvahy od Miloše Zapletala, která vypráví příběh hocha, který je vyslán na jednu noc a jeden den na hřebeny Jizerských hor, aby tam absolvoval stezku odvahy. Nejprve poklidný příběh se nakonec změní v závod o život. Část expedice toto čtení zatím ignorovala a věnovala se spánku, nebo studiu manažerské literatury. I toto se ale později dramaticky změnilo!
</p>
<p>
K našemu překvapení jsme všechny přestupy stihli a dokonce jsme na ně i správně vystoupili (i když jednou to bylo o fous). Proto jsme se po skoro 5 hodinách jízdy vynořili v Javorníku a po modlitbě za zdar akce a naše přežití jsme se vydali potemnělým městem směrem ke kopcům. Zde se začaly lámat charaktery. Jeden nejmenovaný tatík začal při pohledu na kiosek lákat ostatní, abychom si dali něco k pití, ačkoliv jsme nešli ještě ani 2 minuty a maskoval to průhlednou záminkou, že je potřeba tu jízdu vlakem spláchnout. Nejsmutnější na celé situaci bylo, že jsme všichni podlehli.
</p>
<p>
I přesto se nám nakonec podařilo dojít na konec městečka, kde podle mapy měl být bývalý pionýrský tábor. Zde jsme rozbili náš první nocleh na loučce obklopené náletovými dřevinami. Že mapa nelhala, jsme poznali při zapichování kolíků od stanů. Pod tenkou vrstvou trávy byl podklad z drceného štěrku. Taková maličkost nám nemohla zabránit dokončit výstavbu stanů a výběr míst pro širák a za chvíli se noční tmou neslo už jen Raďulákovo chrápání a Králíkovo mlaskání (to jak se snažil Raďuláka utišit).
</p>
<p style="text-align: right"><em>Jiří Králík Mikulášek</em></p>
<h4>Sobota 25. 9.</h4>
<p>
Pro některé začalo puťákové dobrodružství hodně brzy sobotního rána. Tím nemyslím ostřílené táborníky, kteří vyrazili do podzimních Rychlebek jen tak na lehko, bez stanů, a spali pod širákem. Jejich chvíle teprve přijdou. Venku bylo ještě šero, když nejmenovaný dorostenec šel nejdříve čůrat a po té, co se osádka jeho stanu stačila znovu zabrat do spánku, začal horečně hledat toaletní papír, aby dílo dokonal. A protože byl toaleťák pečlivě zabalen v ešusu, znělo to v tichém lesíku jako ranní kostelní vyzvánění.
</p>
<p>
Posnídali jsme s vděčností zásoby ještě z domova a vyrazili do kopců. Hned po pár metrech si opět nejmenovaný dorostenec snědl svou tyčinku poslední záchrany, aby se s ní nemusel celý den tahat... Kopec byl z počátku sice mírný, leč vytrvale stoupal k hřebenu. Nebylo úniku, a tak jsme postupně odkládali jednu vrstvu oblečení za druhou, až jsme se potili jen v tričku. Nám starším věkem se rázem připomněla doba, když jsme ještě jako trénovaní mladíci brali kopce lehkým poklusem. Kdepak ty časy jsou ..... Holt jsou zde léta, a tak jsme jen tiše funěli pod čtvrtmetrákovým batohem a čím dál častěji žadali Králíka, aby dal pauzu (samozřejmě pod záminkou, aby si přece děti odpočaly....). A Králík nám rád vyhověl a v pauze předčítal z knihy.
</p>
<p>
Nakonec jsme vyfuněli na rozcestí „Letiště“ (780 m n.m.), kde byl skutečně provoz jako na novém Ruzyňském terminálu. Skvělé počasí a vidina rozhledny na Borůvkové hoře vylákalo do hor mnoho turistů. Nebo to byl možná nejspíš otevřený bufík (v českých poměrech a těchto nadmořských výškách nevídáno, neslýcháno!), kde se čepuje pivo z hor zn. Holba a kofola a hladovci si mohou koupit klobásku za lidovou cenu (tedy ovšem jen ve zlotých....). Když jsme pozorovali ty zástupy, tak jsme v tu chvíli jaksi nerozumněli, proč se Rychlebkám říká zapomenutý kraj světa. Výhled z rozhledny (1003m n.m. - dle navigace, mapa tvrdí něco jiného, pozn. Králíka) však stál za to.
</p>
<p>
A tak jsme raději zase rychle zmizeli do lesů a šli po čáře (rozuměj pohraniční linii) od kamene ke kameni, chvíli v Česku a chvíli zase v Polsku. Někteří dorostenci byli v Polsku „minimálně 30 krát“. Udělali si z pohraničních kamenů překážkovou dráhu, kterou zdolávali skokem jako přes kozu. Ty naše děti, pak že nesnesou větší zátěž....
</p>
<p>
Až jsme došli na krásné místo, kde byl březový háj, který zhora uzavíral nádhernou rozlehlou louku. Na ní tu a tam rostly stromy a keře. Když jsme se kochali tím pohledem, Vladimír prohlásil: „Tady budeme spát, tady se budou ráno pást jeleni“. A taky že se pásli. O tom se však dozvíte až druhý den.
</p>
<p>
Nás ještě čekalo stavění stanů s vidinou deště, který nám ze všech stran hlásily ustarané manželky a maminky. A tak i ti nejotrlejší zavěsili mezi stromy alespoň pončo, jako noční přístřešek. I když, jak se později ukázalo, do ponča teče kapucou, což velmi „ocenila“ Ráchel, která pod tou kapucou měla batoh a spacák.
</p>
<p>
Králík opět předčítal a nás začínal ten příběh kupodivu bavit (asi to bylo kouzlem Králíkova předčítání). A potom začalo pršet a my šli spát. A pršelo a pršelo a už vůbec nepřestalo.
</p>
<p style="text-align: right"><em>Zdeněk Goretex Vávra</em></p>
<h4>Neděle 26. 9.</h4>
<p>
Probudili jsme se do deštivého nedělního rána. Někteří tvrdili, že v noci je probudilo jelení troubení (přilehlá nádherná louka byla pro jelení pastvu jako stvořená). No já nevím, mě v noci spíše probudila kadence detonací z přilehlých stanů, kde spánkem spravedlivých odpočívali dorostenci a jejich zákonní zástupci po vydatné večeři, kterou tvořily fazole v tomatě a chleba.
</p>
<p>
Za deště se nikomu moc nechtělo ze stanu, jen snad Raďulákům, kterým trochu nateklo pod pončový přístřešek. Raďulák si při stavbě dal víc záležet na svojí půlce, což Ráchel odnesla vlhkým batohem. Posnídali jsme zalezlí ve stanech. Pršet nepřestalo a vypadalo, že jen tak nepřestane a tak bylo zaveleno „balit“. Asi za dvacet minut bylo zabaleno a zahaleni do pláštěnek a ponč jsme vyrazili. Nacuclé stany vodou nám o něco víc zatížily už tak těžké batohy.
</p>
<p>
Cesta lemovala státní hranici. Míjeli jsme jeden hraniční kámen za druhým. Za nedlouho jsme se stočili k silnici, která nás zavedla na hraniční přechod Travná. Chvíli jsme si odpočinuli a pak dál nastoupili na pochod podél hraniční čáry. Tolikrát být na návštěvě v Polsku během jednoho dne se mi ještě nepovedlo. Dnes jsme hranici překročili alespoň stokrát.
</p>
<p>
Chvíli to vypadalo, že déšť a těžké batohy není zrovna způsob, jak by si dorostenci představovali strávit dopoledne. Naštěstí se objevil turistický přístřešek. Odpočinek, chleba, paštika, sýr a čokoláda a hlavně čtení dalších kapitol z knihy uhasilo počínající vzpouru. Vyrazili jsme dál k našemu cíli – další turistická útulna na Hraničkách. Pršet bohužel nepřestalo a cedilo dál.
</p>
<p>
Unavená Oppi vyprosila na svém milovaném otci půlku energetické žvýkačky. Placebo efekt zafungoval a Oppi šlapala jako kybernetická myška a téměř nikdo její tempo nechytal. Žvýkačka a vidina teplého spacáku umí divy. Asi kolem páté jsme dorazili do „útulny“ (dřevěného přístřešku), ve kterém jsme plánovali strávit noc. Přístřešek už byl bohužel obsazen dvojicí, která měla stejný nápad jako my. Bohužel jsme je nepřesvědčili, že i jinde se dá strávit romantická noc… Sházeli jsem ze sebe pláštěnky a namačkali se na pod přístřešek. Po chvíli relaxace jsme postavili stany, převlíkli se do suchého a uvařili večeři. Po večeři jsme se sešli pod přístřeškem a naslouchali Králíkovu dramatickému přednesu dalších kapitol vyprávění o Stezce odvahy. Příběh nás pohltil a tak jsme pozorně poslouchali. Den jsme ukončili modlitbou. Pak jsme se většina z nás rozprchla do stanů a menšina rozdělala bivak pod přístřeškem.
</p>
<p style="text-align: right"><em>Vláďa Riki Oppelt</em></p>
<h4>Pondělí 27. 9. Den čtvrtý aneb vítězství nebo zbabělý ústup?</h4>
<p>
Noc z neděle na pondělí byla ve znamení nejistoty, postupující zvlněná fronta nízkého tlaku přes území severní Moravy a jižního Polska si vybírala svou daň na všech troufalých výletnících. Respektive na jejich pohodlí a zejména na jejich psychice. Ani my jsme nebyli výjimkou. Relativní hodnota každé suché části oblečení stoupla během noci na své maximum a to i přesto, že v noci pleskání kapek na stany ustalo a rozednění slibovalo naději na sucho a možná i slunce. To byla podmínka nutná, nikoli však postačující, k rozhodnutí pokračovat v cestě podle původního plánu, což by znamenalo pokračovat do místa dalšího noclehu a další den zamířit do obce Lipová lázně a odtud domů. Dalšími podmínkami pro rozhodnutí pokračovat byly dobrá kondice (mentální i fyzická) a dostatek zásob potravy. Poslední jmenovaná by asi jako jediná šla přetížit výrazně kladnými hodnotami zbývajících dvou. Bohužel to ale nakonec byla jediná podmínka, kterou bychom splnili bez větších problémů.
</p>
<p>
Pohled na ranní oblohu nesliboval zlepšení počasí v nejbližších hodinách a po chvíli začalo znovu opět mírně pršet. Takže rozhodnutí pokračovat se posunulo do pozice „nerealizovatelné“ a byl vydán rozkaz „v devět odchod na vlak“. Naši spolunocležníci se s námi rozloučili a udělali to, co měli udělat už večer: odešli. My jsme si zabalili všechny naše, většinou mokré, věci a dle rozkazu byli v devět nachystaní nastoupit cestu k domovu. V podstatě se k zvýšené vlhkosti v ubytování nepřiznali jen Vávrovi, ale ti zase čelili invazi jedince druhu mus musculus. Naštěstí se spokojil s kořistí v podobě malé části studenské pečeti, jejíž zbytek byl pak zájemcům k dispozici, zejména první okousaná řada.
</p>
<p>
V devět hodin tedy byli všichni nastoupeni k pochodu posíleni představou na večerní horkou vanu. Před odchodem ještě Králík barvitě vylíčil dvě varianty cesty na nádraží. Podle jedné, prezentujícím Králíkem nápadně preferované, varianty, bychom cestou na nádraží stihli pokořit Špičák. Na vlastní kůži však Králík poznal neúprosnost demokracie, kterou sám nastolil a byla vybrána varianta dle Králíkových slov „opravdu strašně nudná“, to je přímo cestou na nádraží v Žulové. (Dorostenci později na schůzce tvrdili, že se při modlitbě před odchodem Králík modlil “odpusť nám Pane, že nejdeme přes Špičák”. Ten to ale považuje jen za pomluvu, která se nezakládá na pravdě, tedy až do té doby, než si vzpomene, jestli to tak doopravdy bylo. pozn. Králíka)
</p>
<p>
Tato varianta byla, jak se nakonec ukázalo, ta jediná správná, protože cestou začala Ráchel nepříjemně bolet noha a tak byla naše skupina pohromadě jen při častých zastávkách, které jsme cestou činili, protože Ráchel s bolavou nohou nemohla stačit tempu ostatních pláštěnkářů přitahovaných k domovu mocnou silou. I přesto jsme ale, podle mě, dosáhli nejrychlejšího pochodového tempa od začátku výpravy, což bylo způsobeno mimo jiné velmi příznivým profilem trati. Celou dobu cesta pozvolna klesala, až jsme konečně v obci Skorošice začali potkávat první známky civilizace, pak první obydlená stavení a když jsme začali uhýbat projíždějícím automobilům, byli jsme naplno vrženi do světa tak, jak jsme ho v pátek opustili. Skorošice jsme prošli jen s malou zastávkou u místní nástěnky, kde jsme vážně pokývali hlavami nad fotografiemi z místních povodní a pak pokračovali do Žulové na nádraží. Ke cti obyvatelům Skorošic slouží i to, že nás v obci přivítali zvučnou písní v místním rozhlasu, což je pro nás obyvatele města jako Brno stejná exotika, jako například troubení jelena, které bylo slyšet v noci na Polské louce.
</p>
<p>
Pak už naše procesí husím pochodem dosáhlo Žulové, kde jsme předpokládali alespoň elementární pohostinnost. Jaké bylo však naše zklamání, když ze všech dvou místních hostinců byl otevřen jen jeden a tam nevařili. Langoše a párky v rohlíku na stojáka v bufetu nebyly shledány důstojným pokrmem pro dobrodruhy našeho formátu a tak jsme nádražní čekárnu vzali útokem a udělali si z ní na zbývající hodinu a půl svoje ležení. Nikdo nás nevyhnal snad proto, že jim nás bylo líto nebo se prostě báli Raďuláka s pastýřskou holí, kterou nám zajišťoval bezpečí až na Brněnské nádraží.
</p>
<p>
Peníze na cestu domů byly shromážděny naštěstí bez větších problémů a tak jsme ve zbývajícím čase odlehčili batohům poslední dávku potravin. Naše proměna na civilizované bytosti nebyla ještě dovršena v plnosti a tak byly k vidění takové kousky jako vaření u popelnic, návštěva dámských záchodků pány nebo konzumace tam získané tekutiny vydávané Českými drahami za pitnou vodu.
</p>
<p>
Cesta vlakem ubíhala poměrně bez větších potíží, jen počet přestupů oproti příjezdu byl navýšen o dva z důvodu výluky na trati. Pochopitelné zpoždění, které vzniklo touto výlukou, vyřešila průvodčí jediným telefonátem, kterým vyjednala, že navazující vlak na nás počkal, což bylo všemi námi hodnoceno velmi kladně. Pocit z bezvadně fungujících služeb ČD drobně kazily jen nezamčené dveře v posledním vagónu vlaku, takže bylo možno s klidem předvádět kousky, které jsou k vidění v groteskách nebo dobrodružných filmech. Nikdo k tomu, ale nenašel dost sil ani odvahu. A tak nám průvodčí na požádání dveře s omluvou zamkla.
</p>
<p>
Za zmínku ještě stojí heroický výkon Králíka, který cestou nahlas dočetl knihu, jenž provázela celý tento puťák a myslím, že nejeden cestující uvažoval o tom že si cestu s námi neplánovaně trochu prodlouží, aby se dověděl konec příběhu. Do Brna s námi ale nikdo z nich nedorazil a tak přeci jen u všech nakonec zvítězil zdravý rozum a vystoupili tam, kde měli. Obdivuji také výborné načasování četby. Dočetli jsme jen pár minut před příjezdem na hlavní nádraží v Brně.
</p>
<p>
O úspěchu celé akce svědčí i to, že kdyby nás Králík na nádraží doslova nerozehnal, asi bychom ho následovali až domů.
</p>
<p>
K otázce položené v nadpisu tohoto dne jen tolik. Podle mého by bylo pokračování za těchto okolností vítězstvím ješitnosti a velikášství nad rozumem a proto považuji tento den za vítězství pro každého z nás. Celý podnik pak předčil mé očekávání. Sblížil nás všechny mezi sebou a každého z nás také s Bohem. Nezanedbatelné jsou také efekty jako reset mozku a načerpání zásoby vzpomínek, které člověk může vytáhnout jako kompotované ovoce a zpříjemnit si jimi život, když se to hodí.
</p>
<p>
Doufám tedy, že nám rodičovské povinnosti neodvedou Králíka na dlouho a bude v brzké době schopen optimálně skloubit své otcovství a manželství s pokračováním práce s mládeží každého věku tak, jako to předvedl tentokrát.
</p>
<p style="text-align: right"><em>Tomáš Lásko</em></p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com1tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-113630206539978752010-06-13T14:38:00.000-07:002010-10-02T14:43:17.239-07:00Meč krále Davida<p>
Jako už několikrát, i tento rok se náš dorost zúčastnil bojovky Meč krále Davida. Přinášíme vám
reportáže od od dvou účastníků-hráčů.</p>
<h3>Káně</h3>
<h4>1. den</h4>
<p>
První den jsme se vybalili, postavili stany a
vůbec všechno, co se před zahájením musí udělat. Bylo nás tam
7 skupin: Brno 2 (my a Černá záře), Praha 2, Písek 1, Olomouc 1,
Frýdek-Místek 1. Zahájení se konalo asi v 10h a skupiny se
ostatním představovaly.</p>
<h4>2. den</h4>
<p>
Ráno jsme se nasnídali a pak jsme chodili po
okolí, kde byly řemesla, jako např. pláteník a dostávali jsme
od nich za splněný úkol peníze, které byly potřeba k turnaji. V
okolí ale byla i banda lupičů a ti nám mohli peníze sebrat. Byla
tu také banka s 25% úroky za hodinu, takže v každou celou hodinu
se nám přičetla čtvrtina aktuálního stavu účtu a navíc tu
peníze byly v bezpečí. U řemeslníků jsme mohli získat také
předměty, které nám mohli bandité ukrást. Pak byla polední
přestávka a koupání a pak jsme bránili kůly proti lupičům.
Každá skupina dostala kůl, který si zatloukla do země a musela
si ho bránit proti nájezdům. Následoval konec příběhu a
odejití do postele (nebo spíš stanu).</p>
<h4>3. den</h4>
<p>
Ráno jsme vstali, nasnídali jsme se a sbalili
stany a věci. potom se konal turnaj. Životy se rozdělovali na 50
do 100 a bylo to podle toho, kolik kdo měl peněz. My jsme měli 81
životů a hráli jsme dva zápasy a oba jsme prohráli. Vyhráli to
zase Sobíci z Prahy, kteří to vyhráli už počtvrté. A jelo se
domů. My jsme jeli zrovna s Černýma zářema a tak jsme si celou
cestu povídali v uličce mezi vagóny, protože vevnitř něják
nebylo místo.</p>
<h3>Liška</h3>
<h4>1. den</h4>
<p>
Sraz byl na hlaváku, přijeli tam: Sýkorka,
Káně, Veverka, Gepi a já (beze mě by se to jaksepatří
neobešlo). Pro informaci, jsme Liška, dobrý den! No a vedoucí
(Lenka, Raďulák). Ale stále se čekalo na dalšího vedoucího
Rípčípa. Když už hodně dlouho nedorážel, Raďulák mu zavolal
a ptal se ho, jak to že nepřišel? A ona řekla, že prý to
Králíkovi říkala (jen pro informaci, Rípčíp je holka). Tak se
vyráželo. Cesta vlakem proběhla normálně, kromě toho zpoždění,
ale to je detail! Když jsme tam dojeli, nebo spíš došli, tak jsme
hned museli bojovat ne s vojáky nebo loupežníky, ale komáry!
ÁÁCH, ti z nás snad vypili všechnu krev! Pak jsme stavěli stany
a když jsem si nesla do stanu karimatku, skočila mi před nohou
poloviční ropucha! BLÉ (ještě, že nemám fóbii z žab) UF!Pak
bylo přivítání dorostů, no a pak už se z našeho stanu ozívalo
tiché a pak hlasitější chichotání.</p>
<h4>2. den</h4>
<p>
Ráno nás vedoucí nutili udělat si čaj, i když
bychom se bez něj obešli. Lenka ale říkala, že je to i kvůli
obědu. Nakonec jsme něco jako snídani měli a já si čaj stejně
nedala. Pak byl první příběh, takže jsme zjistili, že téma je
Královna Ester. Pak se začalo vydělávat a byla to celkem sranda.
Když jsme byli u správce lesů, tak nás zastihl Mordokaj a chtěl
někoho, kdo by mu pomohl s jakýmsi tajným posláním! Přihlásila
se Sýkorka. Pak jsme ji teda vyslaly. Jo, zapomněla jsem se zmínit,
že král Achašvéroš si vybírá manželku a my máme z naší
skupiny vybrat někoho, kdo by před krále předstoupil (mohl to být
i převlečený kluk) :-). Za chvilku se ozvalo bubnování, král
svolává svůj lid. Ve mně hrklo, že by už královna, né, ještě
né. Král nám sdělil cosi o zrádcích a pak jsme živě viděli
popravu těch dvou hříšníků. No a Sýkorka nám dodala 3 zlaté.
Na počest krále byl uspořádán trh a my si uložili do banky
všechny peníze a vydali se za pláteníkem. Cestou k pláteníkovi
hned za hlavním stanem jsme se sešli s Černou září a zahlédli
jsme, že hlavní cestou jde 7 člená parta banditů. Šli na levou
stranu a Černý záře se rozběhli na pravou.. Když se za nima
banditi rozběhli, tak my jsme běželi na pravou. U pláteníka nás
ale chytli. Naštěstí jsme u sebe měli jen korále a látku, takže
nevadilo, když nad náma vyhráli. Královnu jsme společně s
Černýma zářema měli nejlepší. Odpoledne se už jen bojovalo o
města a večer bylo stínové divadlo a hajdy na kutě.</p>
<h4>3. den</h4>
<p>
Turnaj! Začalo to tak, že se zjistilo, kdo kolik
má životů. My měli 81. A bojovali jsme se Zlatýma lamama a
Černou září. Na Zlatý lamy jsme si dali 31 životů a na Černou
záři 50 (to protože Černá záře je lepší). V obou dvou
případech jsme prohráli. Ale to nevadí. Vyhráli to Sobíci už
4. rok za sebou.Cesta domů proběhla normálně až na to, že jsem
cestou vlakem měla horečku a na to, že jsme se spřátelili s
Černou září a to na chodbičce vlaku.</p>
<p>Tak ahoj.</p>
<p>Liška</p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-22117560172246993872010-05-22T14:34:00.000-07:002010-10-02T14:37:52.844-07:00Na vlnách odvahy a dobrodružství<p>
Nedávné zprávy o novém nálezu zlata na
Klondiku vzrušily nejen širokou veřejnost, ale i naše dorostence.
Shromáždili jsme se proto u Kamenného přístavu a po zakoupení
lodních lístků jsme se nalodili na naše dva parníky, abychom
mohli nasát atmosféru dobrodružštví přímo na místě. Cestu
nám zpříjemnilo čtení historicky prvního čísla dorostového
občasníku The Junior Times, které zevrubně informovalo o
novém nálezu, včetně fotografií obávaného Chilkootského
průsmyku.
</p>
<p>
Že noviny nikdy nelžou, jsme se přesvědčili
po vylodění nedaleko Valašské Polanky. Při výstupu na průsmyk
téměř vypustil duši Králík, obtěžkán kilogramy nákladu i
vlastního tuku. Po překonání jeho krize se nám ovšem otevřel
nádherný pohled na naše útočiště - ovčí farmu postavenou na
Pasekách v pohoří The Speaking Mountains.
</p>
<p>
Celý náš pobyt byl rámován čtením z knihy
Na vlnách odvahy a dobrodružství od Otakata Batličky. Jednou z
povídek bylo vyprávění o starém zlatokopovi, který konečně
nalezne svou bonanzu, ale než stačí říct, kde se nachází, tak
zemře. K našemu překvapení se ukázalo, že tato povídka jménem
Šťastný Garry není pouhou fikcí, nýbrž věrným zachycením
skutečnosti. V textu článků občasníku The Junior Times jsme
totiž objevili Garryho šifrovaný vzkaz, ve kterém nás nabádá,
abychom hledali u velkého buku. Že by bájná Garryho bonanza
ležela nedaleko?
</p>
<p>
Sobotní ráno nám zpestřili majitelé farmy,
úžasní manželé Hovořákovi, kteří nám ukázali, jak se
stříhají ovce. Hned potom jsme ovšem vyrazili na hřeben, kde se
dle svědectví některých dorostenců měl nacházet obrovský
památný buk. Byl tam, ale s ním i další šifrovaný vzkaz, že
tento buk není ten správný. Garry byl evidentně vtipálek.
Nenechali jsme se ovšem odradit a pečlivý průzkum okolí odhalil
nejen další velký buk schovaný v pásu lesa, ale i dopis ukrytý
v jeho kořenech. Po otevření obálky naše oči spatřili text
psaný tajnou abecedou. Co teď?
</p>
<p>
Shodou okolností dorostoví vedoucí tuto abecedu
znali. V rámci výcviku ji ale odmítli vydat najednou a stanovili
si podmínku. V průběhu dne si zahrajeme hry motivované dalšími
povídkami a podle toho, jak v nich dorostenci uspějí, dozví se
postupně význam písmen tajné abecedy. Povídka o verném sluhovi
nás motivovala k výrobě domorodé zbraně zvané kirri, pomocí
kterou jsme házeli na cíl. Jiná povídka o mladém požárníkovi,
který při své první službě prokáže hrdinství při záchraně
zraněné holčičky, nás přiměla otestovat mrštnost a vzájemnou
soudržnost dorostenců při překonávání vysoké překážky.
Nakonec příběh o zoufalém boji přežití při plavbě na voru
nám umožnil vyzkoušet všímavost a bystrost našich dorostenců.
</p>
<p>
Zápal pro poslední ze zmíněných her ovšem
způsobil, že jsme kapku zabloudili. Abychom se vrátili na správnou
cestu, museli jsme se ponořit do pralesa. Prodírali jsme se
větvemi, balancovali na kamenech nad potokem, stoupali do prudkého
svahu, tohle vše najednou. Nakonec se nám podařilo dostat na
známou cestu. Za prokázané odvahu dostali dorostenci několik
písmen z tajné abecedy navíc. Tato písmena stačila k tomu, aby
byla celé zpráva vyluštěna. Garry v ní mluví o své cestě na
jih a o stavbě lanové dráhy, kterou použil k dopravě zásob na
hřeben. Další zpráva má být ukryta právě u vrcholu dráhy.
Kde to ale je? Abychom si srovnali myšlenky, vrátili jsme se na
farmu s tím, že ráno bude moudřejší večera.</p>
<p>
Správný
výlet se neobejde bez večerního ohně. Králík se ho pokusil
rozdělat pomocí luku a destičky, ale přes veškeré úsilí se mu
to nepodařilo a navíc zjistil, že si ohňovou destičku přišlápl
právě tou částí podrážky, kterou předtím šlápl do ovčího
lejna. Abychom nezůstali o hladu, uchýlili jsme se raději k
použití sirek. Po opečení špekáčků jsme pokjračovali čtením
dalších povídek. Najednou se na druhé strany louky objevili
světelné signály - někdo vysílá morseovku! Přijatá zpráva
nás nasměrovala ke stodole, na které jsme objevili Garryho mapu s
vyznačenou polohou lanové dráhy. Je jasné, že musíme vyrazit
ihned, noc nenoc.
</p>
<p>
Navigace podle ručně kreslené mapy (ať je
jakkoliv přesná), navíc ve tmě a ve víceméně neznámém
terénu, je vždy obtížná. Situaci zkomplikoval i fakt, že
někteří členové výpravy velmi sugestivně prosadili, abychom se
šli někoho zeptat ke světýlkům, která probleskovala ve směru,
ve kterém byl na mapě vyznačen hrob jednoho desperáta. Motivovalo
je k tomu i to, že nedaleko všku lanové dráhy měla být stanice
Kanadské jízdní policie a co kdyby se něco semlelo. K dovršení
všeho to vypadalo, že nás noční tmou někdo sleduje. Ukázalo
se, že to byl jen Králík, který s nějakého záhadného důvodu
nebyl s ostatními během přijímání světelného vzkazu a snažil
se nás dohonit, ale i to stačilo k vyvolání několiká výkřiků
hrůzy, které byly ránovány blesky na obzoru. Stihneme to vůbec,
než přijde bouřka?
</p>
<p>
Situaci uklidnil Káně, který se úspešně ujal
velení a za vydatné pomoci všech ostatních nás dovedl k vrcholku
dráhy, kde jsme skutečně nalezli další dopis. Inverzní
morseovka nás sice potrápila, ale nezdržela. K překvapení všech
skrývala stejnou zprávu, jako úvodní šifra v The Junior Times -
"HLEDEJTE U VELKEHO BUKU". Který to ale je, vždyť
posledně si z nás Garry utahoval? Pro jistotu jsme prozkoumali oba
dva a dobře jsme udělali, protože Garry zkusil další ze svých
žertíků. Původní pravý buk byl teď falešný a původní
falešný byl teď pravý. Kdo se v tom má vyznat?
</p>
<p>
Poslední zpráva sestávala z několika
samostatných písmen. Po chvíli kombinování nám vyšlo "KAMENNA
MOHYLA" a opravdu, nedaleko stromu byla malá mohylka, která
skrývala sladký obsah Garryho bonanzy. Podařilo se!
</p>
<p>
Zatímco sobota se nakonec oděla do krásného
počasí, v něděli nás přivítal déšť. Nevadí, hlavní úkol
už máme za sebou a alespoň se můžeme uklidnit a soustředit na
dorostové shromážděníčko. Před jeho začátkem ještě
posíláme do Brna trochu tajemný vzkaz a pak už mluvíme o tom, že
pozemské poklady a zlato pomíjí a že si máme ukládat poklady v
nebi. Vždyť kde je náš poklad, tam bude i naše srdce.
</p>
<p>
Volnou chvíli před obědem trávíme turnajem v
twisteru a po jídle již jen uklízíme a chystáme se ke zpáteční
plavbě. Domů se vracíme bohatší, sice ne o zlato, ale o
vzpomínky a taky o poznání Pána Boha.
</p>
<p align="RIGHT"><i>Králík</i></p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0tag:blogger.com,1999:blog-954222183194578651.post-46191406132125060402010-05-20T14:21:00.000-07:002010-10-24T08:59:50.618-07:00Plavba Jitřního poutníka<p>
Nezadržitelně se blíží srpen a s ním i další tábor. Pojďme si chvíli zavzpomínat na ten předchozí, který byl na motivy knihy Plavba Jitřního poutníka. Přinášíme vám několik zápisů do táborové kroniky, které pořídili naši dorostenci spolu s některými ilustracemi a fotografiemi. Pro větší autenticitu nebyly jednotlivé příspěvky jazykově upravovány.
</p>
<h4>Prekážková dráha</h4>
<p>
Raz sme sa kúpali v potoku a vydeli sme že vedúci niečo chystajů. Bola tam futbalová bránka prepletaná bielou nitou. Potom 3 laná zavesené cez potok. Jeď už mali veduci všetko hotové, zapískal Králik dálavu a všetci sa museli zoradiť. Prvá išla Eliška (veverka). Najprv sme obiehali detský bazénik potom sme podliezali lavičku a preskakovali bahno. Delej sme bežali ku stanom potom okolo potom sme vyliezli na kapitánovské stany, zoskočili a bežali na rozcestie a z tamaď sme hádzali bijákom čo sme si vyrobili da diaľky. Tam kde ten biják dopadol sme mali zastať a skásať na jednej nohe až ku dalšej futbalovej bránke tam nas čakala nafukovacia loď ktorá bola veľmi ťažká a tú sme odniesli až ku potoku tam sme mali prejsť po múriku na druhú stranu potoka a tam sme preliezli cez tie tri laná nad potokom. Potom sme preliezli futbalovú bránku a to tak, že sme mali tri pokusi dotknúť sa pavúčiny. Potom sme zobrali lyžicu z gumenou loptou a ona nám nesmela spanúť počas prekážok potom sme mali eště obehnúť detsky bazénik a vratiť na na štart.
</p>
<p align="RIGHT"><i>Sabi</i></p>
<h4>Střetnutí s mořským hadem</h4>
<p>
Jitřní poutník se dostal na moři k mořskému hadovi který se snažil ho rozmačkat svou smyčkou. Jitřní poutník byla nafukovací kanoe a my jsme museli dostat Jitřního poutníka potokem z hadovy smyčky tak že jsme proběhli potokem až k brodu a kanoi jsme museli nést a uvnitř byl papírek, který měl za úkol test vlhkosti. Potom byla jízda vedoucích. bylo to super.
</p>
<p align="RIGHT"><i>Káně</i></p>
<h4>Hostina pro spáče</h4>
<p>
hra hostina pro spáčeprobíhala tak že jsme měli pro 3 spáče uvařit guláš na ohni v kotlíku. každá skupina vařila zvlášť. vyhráli kaspianovi plavčíci. musím uznat že to měli lepší. nakonec celí den vyhráli kaspianovi plavčíci. byla moc hezká hra. konec.
</p>
<p align="RIGHT"><i>Gepi</i></p>
<p>
Hostina pro spáče měla zvláštní vyvrcholení. Večer v tee-pee jsme dočítali kapitola o hostině pro spáče, když tu se náhle situace a postavy z ní změnily ve skutečnost. Venku zaplál oheň, který ozářil dlouhý stůl, který byl pokrytý chutnými pokrmy a u kterého seděli tři skuteční spáči. Přivítat nás přišli Ramanduu a jeho dcera, kteří nám také řekli, že nás čeká cesta na samotný okraj země a že každý si musí rozmyslet, jestli se této nelehké cesty chce zúčastnit.</p>
<p align="RIGHT">
<i>Králík</i>
</p>
<h4>Bouře</h4>
<p>
Večer nám řekli že je bouře a že nám došli zásobi a tak jsme museli odevzdat všechny dovezené sladkosti, oplatky, žvýkačky a tatranky z domu. A ráno až jsme vstali tak byla hladovka šly jsme do lesa a obešli jsme tábor přitom jme pozorovali kytky s Klarou. pak jsme byli v kuchini a škemrali ale najednou Králík zazvonil a zařval ZEMĚ NA OBZORU! No a co si myslíte že bylo, nebyli žádné špagety ani buchtičky byli BRAMBORY NA LOUPAČKU! Ale mužu říc že i když je moc nemusím teť se hodili.</p>
<p align="RIGHT"><i>Sýkorka</i></p>
<h4>Turnaj v Galmě</h4>
<p>
Na turnaji v Galmě jsme bojovali s bijákama a bránili se štítem. Bijákama sme bojovali tak že jsme různě točili a tak. Se štítama sme bránili tak, že sme buď ho měli přet sebou nebo s ním různě hýbalo. Ja se může vihrát? Vihrát se muže tak že bijakem zasáhnu protivníka do hrudi. Vihrála Aslanova armáda – toje Kaně, Sikorka, Gepi, Liška, Sabi.
</p>
<p align="RIGHT"><i>Orel</i></p>
<h4>Cesta na konec světa</h4>
<p>
Vyvrcholením celého tábora byla cesta na konec světa. Najít tu cestu ale nebylo jednoduché. Družiny dostaly sérií fotografií, na kterých byla zachycena klíčová místa celé cesty. Podle těchto nápověd potom dorostenci postupovali vpřed. Do cíle cesty dorazili za soumraku. Na stráni nad zatopeným lomem se utábořili u ohně. Jeden po druhém byli odváděni k vodě, kde nasedli na kánoi a převozník je převezl na druhou stranu jezera. Po ztichlé noční hladině se nesl zvuk flétny. Po vysazení na břeh se pak každý dětský člen tábora dočkal svého vlastního, soukromého rozhovoru s Aslanem, který ho přivítal, vyzdvihl jeho přednosti a dobré vlastnosti a povzbudil k dalšímu růstu.</p>
<p align="RIGHT">
<i>Králík</i>
</p>Anonymoushttp://www.blogger.com/profile/07342735016899641816noreply@blogger.com0